8. díl – Guilty

Celá rodina Van de Kampových sedí v obývacím pokoji a přemýšlejí co dělat.

Daniell: „Nemůžeme prostě jít na policii a říct jim, že to byla nehoda?“
Rex: „Tohle nebylo jen řízení pod vlivem. Nejen že tvůj bratr pil, Andrew ujel z místa činu. To z toho dělá ublížení a útěk.“
Andrew: „Možná bych mohl jít do Kanady. Dokud by se to nepromlčelo.“
Daniell: „Vážně si myslíš, že rodiče zatáhnou účty, zatím co ty půjdeš na sedm let lovit losy?“
Rex: „Pokud Carlosova matka zemře, tak není žádné promlčení.“
Daniell: „Jo, protože potom to bude vražda.“
Andrew: „Sklapni!“
Daniell: „Ty sklapni.“
Andrew: „Jak by to mohla být vražda? Byla to nehoda!“
Bree: „Musíme se zbavit auta. Ale nemůžeme ho prodat. Policie by ho mohla najít a mohou tam být stopy DNA. Vezmeme auto do chudinské čtvrti, necháme klíčky v zapalování a odemčené dveře. Pokud ho nenajde policie, dostaneme pojisku a pokud najde, nebylo u nás. Kdokoliv mohl srazit paní Solis.“
Andrew: „To zní dobře.“
Rex: „Bree, jsi si jistá?“
Bree: „Náš syn může strávit zbytek života ve vězení. To nedopustím. Tak, všichni by se měli jít umýt. Ke snídani máme palačinky.“

Carlos byl celou noc v nemocnici u své matky, ráno za nímm přišla Gabriell.

Gabriell: „Měl bys jít domů a trochu si odpočinout, něco sníst. Máš tunu vzkazů z práce. Volal Tanaka a říkal že je to urgentní. Carlosi, můžu tady zůstat s tvojí matkou.“
Carlos: „Musím tu být až se probere.“
Gabriell: „Nemůžeš tu být takhle. Musíš se o sebe starat.“
Carlos: „Co když umře? Lidé upadají do komatu pořád a nikdy se neproberou.“
Gabriell: „Neříkej to. Musíme být pozitivní.“ Náhle se ve dveřích objeví John, s květinou v ruce.
John: „Pán a paní Solis?“
Gabriell: „Johne!“
John: „Můžu jít dál?“
Carlos: „Jistě.“
John: „Pane Solis, je mi líto, že se tohle stalo.“
Carlos: „Vážím si toho, že jsi přišel. Podívej, myslím že půjdu do kostela a pomodlím se. Chceš jít taky?“
Gabriell: „Um, ne. Myslím, že radši zůstanu tady s mámou.“
John: „Nebude vadit když půjdu s vámi?“
Carlos: „Samozřejmě. Každá modlitba se může hodit.“

Bree se v kuchyni snaží promluvit se synem. Protože se jí zdá, že mu je jedno, že se kvůli němu dostal někdo do nemocnice.

Bree: „Andrew, vím, že pár posledních dnů bylo náročných a… víš, pokud by sis chtěl někdy s někým promluvit… “
Andrew: „Já vím. Ty a táta jste tu pro mě.“
Bree: „No, já spíš myslela, že bychom ti mohli zařídit pohovor u odborníka.“
Andrew: „Psychiatra? Myslíš, že jsem blázen?“
Bree: „Jistě že ne. Já jen, že nehoda pravděpodobně vyvolala emoce a bylo by normální kdyby ses cítil zmatený, nebo v depresi, nebo zostuzený.“
Andrew: „Jsem v pohodě.“
Bree: „Vážně? Zlato, uvedl jsi ženu do komatu. To musí zákonitě vyvolat emoce.“
Andrew: „No, nevyvolává. Teď, jestli mě omluvíš…“ a odchází z kuchyně.
Bree: „Ne, neomluvím. Ne dokud mi to neřekneš.“
Andrew: „Proč se staráš?“
Bree: „Protože chci vědět jestli nejsi zrůda.“
Andrew: „Chceš vědět jak se cítím?“
Bree: „Jo.“
Andrew: „Ok, tak tady to máš. Je mi líto, že byla zraněná, ale taky je mi líto, že jsem přišel o auto jen proto, že se někdo nedokázal podívat na obě strany než vběhl do silnice. A taky mě štve, že teď budu muset do školy jezdit na kole.“
Bree: „Andrew, málem jsi zabil lidskou bytost.“
Andrew: „Je to stará babka, ne? Už si život prožila. Já mám život před sebou a teď by se mi mohl pokazit. O to by ses měla starat.“
Bree: „O co já se starám je to, že ty zřejmě nemáš duši. Dej mi jeden dobrej důvod, proč bych neměla zavolat policii.“
Andrew: „Protože jsem tvůj syn. To by z tebe dělalo zrůdu.“

Mike musel jet mimo město a tak požádal Susan, zda by neotevřela dveře opraváři, kterého měl na odpoledne objednaného. Susan u Mika v kuchyni najde spoustu peněz a pistoli. Najednou jí z počítání vyruší opravář, který se ještě vrátil, protože si v bytě něco zapoměl a když se Susan snaží ukrýt peníze, propadne se podlahou v druhém patře. A má co dělat aby se udržela.

Mike přišel domů a zdraví se s Bongem.
Mike: „Nazdar kámo.“ Najednou si všimne, spadlé omítky na odlaze v kuchyni.
Mike: „Susan, jsi to ty?“
Susan: „Miku? jsem nahoře… skoro.“
Mike: „Vydrž. Hned jsem tam. Co se stalo?“
Susan: „No, víš, ten pták, … vlítnul oknem do koupelny, a já jsem ho zkoušela zachránit, ale, …. umřel.“
Mike: „Nemyslím, že to se tady stalo.“
Susan: „Já taky ne. Můžeš mi odsud pomoci, prosím?“
Mike: „No tak pojď.“
Susan: „Díky. Nemáš představu jaké to bylo.“ Pak si Mike všimne peněz v umyvadle.
Mike: „Hrabala jsi se mi ve skříních?“
Susan: „Co? Oh, to můžu vysvětlit.“
Mike: „Vypadni z mého domu.“
Susan: „Miku“
Mike: „Vypadni!“

Lynette braní prášku uplně zničilo, a nechává své děti u Susan a sama odjíždí bůh ví kam. Susan se o ní bojí, a tak jí jedou s Bree hledat. A najdou jí na hřišti, sedět opřenou o bránu. Lynette jim začne vyprávět co se stalo . . .

Lynette: “ . . .pak jsem začala brát prášky, protože mi dodávali energii, ale pak jsem nemohla v noci spát, a přes den jsem byla unavená, a naprosto mě to rozhodilo. Tak moc miluju své děti. Je mi líto, že mě mají za matku.“
Bree: „Lynette, jsi skvělou matkou.“
Lynette: „Ne, nejsem. Nedokážu to. Jsem tak unavená z pocitu neschopnosti. Je to tak ponižující.“
Susan: „Ne, není. Tak ses stala závislá na sedativech tvých dětí. To se stává.“
Bree: „Máš čtyři děti. To je hodně stresující. Zlato, ty jen potřebuješ pomoct.“
Lynette: „To je na tom to ponižující. Jíné matky nepotřebují pomoc. U ostatních to vypadá tak jednoduše. A já si jen stěžuju.“
Susan: „To není pravda. Když…když byla Julie malá, šílela jsem skoro každý den.“
Bree: „Bývala jsem tak naštvaná když byli Andrew a Daniella malí, že jsem využívala čas kdy spali k pláči.“
Lynette: „Proč jste mi to nikdy neřekli?“
Bree: „Oh, zlato. Všichni neradi přiznávájí, že nedokáží zvládat tlak.“
Susan: „Myslím, že je to tím jak myslíme, že je to jednodušší držet uvnitř.“
Lynette: „Oh, neměli bychom. Měli bychom si tyhle věci říkat.“
Susan: „Jo.“
Lynette: „Fakt to pomáhá.“

Mike přijde za Susan a omlouví se jí, za to jak jí vyhodil z domu, Susan ho začne líbat. A vtáhne ho k sobě domů.
Paul se dozví, že osoba, která poslala ten výhružný dopis jeho ženě, byla Marta Hubert. Paul ukáže Martě dopis a chce vědět proč to napsala.

Marta: „Můj stupidní manžel umřel a zanechal mě tady s mizernou penzí. Nutně jsem potřebovala peníze, a je lepší si je vzít od zlého, než od dobrého člověka. Jak jsem měla vědět, že se zastřelí?“
Paul: „Byla dobrý člověk.“
Marta: „Dobrý člověk, který opustí své dítě? Přečtěte si bibli, Paule. Sebevraždu rozhodně nepodporuje.“
Paul: „Necítíte žádné výčitky?“
Marta: „Proč bych měla? Vaše žena se nezabila proto, že jsem napsala dopis. Zabila se kvůli tomu co provedla tomu dítěti. Můžete si být jist, že se modlím za Mary Alice. Po tom co provedla, potřebuje všechny naše modlitby.“
Po této poslední větě se Paul vrhne na Martu a uškrtí jí a její tělo zakope v lese.“