23. díl – One wonderful day

Jmenuji se Mary Alice Young, a než jsem zemřela, můj život byl naplněn láskou, smíchem, přátelstvím a, bohužel … tajemstvím. Tajemství začalo před 15 lety když jsem se jmenovala Angela Forrest a kdy jsem žila v tichém zoufalství. Cítila jsem ho každé ráno když jsem manželovi připravovala snídani. Pochůzkami jsem vyplnila dopoledne. I na večer jsem měla práci. Každý den byl pro mně šedý a zbytečný. A pak náhle jedné noci…

Před 15 lety. Někdo klepe na dveře . . .

Deidra: “Ahoj, Angelo.“
Mary Alice: “Deirdro. Co tady děláš?“
Deidra: “Potřebuju nějaké peníze.“
Mary Alice: “Deirdro, tady máš. Už zase to bereš, že jo?“
Deidra: “Ne, jenom…jenom musím sehnat nějaké jídlo pro děcko a pár dalších věci.“
Mary Alice: “Jestli má děcko hlad, můžeme jít do obchodu a já mu koupím jídlo.“
Deidra: “Svému děcku umím nakoupit sama, jasný? Vidíš tyhle hodinky? Mají velkou cenu. Nechám ti je za 50 babek.“
Paul: “Ona ti žádné peníze nedá.“
Mary Alice: “Dovolíš?“
Deidra: “Angelo, na odvykačce jsi byla jediná kdo se ke mě choval lidsky. Prosím, teď toho nenechávej.“
Mary Alice: “Je mi to líto.“
Deidra: “Prodám ti své dítě.“
Mary Alice: “Cože?“
Deidra: “Slyšela jsem tvůj rozhovor a vím, že nemůžeš mít vlastní dítě. Ubíjí tě to.“
Paul: “Asi je na čase abyste šli.“
Deidra: “Ne, myslím na Dana. Dáš mu dobrý domov. Dobře? Bude mu u vás líp. Kolik máš doma peněz?“

Byli jsme šťastní jak jen rodina může být. Až do jedné noci…o tři roky později…kdy se ozvalo zaklepaní na dveře…a já jsem znovu byla zoufalá.

Na ulici Wisteria bylo 5 hodin ráno když začaly zvonit telefony. Každý věděl hned po prvním zazvonění, že se něco stalo. Přeci jen, je to jedno z nepsaných pravidel předměstí…nevolej sousedům uprostřed noci…pokud ty zprávy nejsou špatné. A tak přišly, neučesané a nenalíčené. Přišly, protože…po všech těch letech…Už to nebyly jen sousedky.

Lynette, Susan a Gabriell přijdou do nemocnice podpořit Bree.

Bree: “Co tady děláte?“
Susan: “Slyšely jsme, že Rex měl infarkt. Jak mu je?“
Bree: “Je stabilizovaný, ale musí mu dát stimulátor, takže ho budou operovat. Jak jste se to dověděly?“
Gabriell: “Danielle volala.“
Lynette: “Jak to zvládáš?“
Bree: “Když dostal infarkt zrovna jsme se hádali a já se teď cítím strašně provinile, protože jsem ho tady měla dovést už dávno…“
Gabriell: “Zlato, doktoři jsou tady skvělí.“
Lynette: “Jo a je ještě mladý.“
Susan: “Dostane se z toho. Určitě se nemusíš ničeho bát.“
Bree: “Víte co? Jsem moc ráda, že jste přišly, vážně jsem, ale fakt se moc snažím být silná, takže když mě budete utěšovat…“
Lynette: “Sesypeš se?“
Gabriell: “Tak tě utěšovat nebudeme.“
Bree: “Díky.“
Gabriell: “Budeme se bavit o něčem nezávadném.“
Susan: “Já už vím. Našla jsem v Mikových věcech deník paní Huber a myslím, že znala tajemství Mary Alice a vydírala ji.“
Lynette: “Jo, to je dobré téma.“

Paní Tillman říká Zachovi, že jeho otec se už nikdy nevrátí.

Zach: “Řekl, že se vrátí.“
Felicia: “Lhal. Chtěla jsem tě toho ušetřit, ale…s tvým otcem jsme to probrali a…on se rozhodl, že by se neměl vracet. Takže si vem své věci a pojďme domů. Udělám ti trochu pudinku.“
Zach: “Co jste mému otci udělala? Řekněte mi to!“

Do ulice se přistěhovala nový sousedé. Paní Applewhitová se svým 18 letým synem Matthuem. Edie jim prodala dům po telefonu a tak se přišla přesvědčit zda je dům v pořádku. I když hlavní záminka byla poznat nové sousedy. Ale nová sousedka jí celkem odbyla a ani jí nepustila přes práh domu se slovy, že je vše v pořádku.

Susan se přizná Mikovi na záznamník, že v jeho autě našla deník Marthy Hubert a že si ho přečetla.

Gaby přijde za Carlosem k soudu, přinese mu oblek na přelíčení.

Carlos: “Co tady děláš?“
Gabriell: “Přišla jsem pro tebe svědčit Carlosi. Můžete mu prosím sundat ty pouta? Takhle ho neobleču.“
Policista: “Ano.“
Carlos: “Gabby, díky Bohu, za to co děláš.“
Gabriell: “Zbití dalšího homosexuála?“
Carlos: “Vypadá to špatně.“
Gabriell: “Ano, víš Carlosi, v určitých kruzích se dívají na mlácení lidí velmi nevlídně.“
Carlos: “Tak proč sis to rozmyslela?“
Gabriell: “Budu matkou tvého dítěte což znamená spoustu zodpovědnosti a málo času na sebe. Takže když tě z tohohle průšvihu dostanu, budeš se mi muset revanšovat.“
Carlos: “Dobře.“
Gabriell: “Když bude dítě uprostřed noci plakat, ty budeš vstávat a beze slova. Schůzky u lékaře . . .jezdíš tam ty. Do svého Maserati dětskou sedačku nedám.“
Carlos: “Dobře.“
Gabriell: “A budeš mít taky službu u flaštičky. To znamená umývání, sterilizování a plnění. Takhle mi to bude aspoň připadat jako život a pak tě možná nebudu tak nenávidět. Tak jo, hotovo. Takže si rozumíme? Uvidíme se u soudu.“ Gabriell je na odchodu. .
Carlos: “Hej, Gabby? My nebudeme kojit?“
Gabriell: “Zlato, jetli zvládneš i tohle, tak to pak klobouk dolů.“

Lynette je s dětmi v obchodním centru a u automatů najde Toma jak hraje si hraje s dětmi.

Lynette: “Tome, co to děláš?“
Tom: “Hraju vzdušný hokej. Jako co to vypadá? Kevine, jsi na řadě.“
Lynette: “Ještě není odpoledne, neměl bys být v práci?“
Tom: “Ne. Dal jsem výpověď.“
Lynette: “Tos neudělal.“
Tom: “Ano. Včera. Řekl jsem Petersonovi, že si to může strčit někam. Bum! Ty nehraješ, Kevine. Hraj!“
Lynette: “Můžeš se mnou na chvíli mluvit? Nerozumím tomu.“
Tom: “Čemu? Požádala jsi Petersonovu ženu aby zajistila, že mě nepovýší. Takže to povýšení dal Annabel a já jsem dal výpověď. Čemu na tom nerozumíš?“
Lynette: “Dobře. Dobře. Mohli bychom jít domů a promluvit si o tom, prosím?“
Tom: “Ne, nemohli. Rozehraj, nemehlo.“
Lynette: “To tady chceš celý den hrát hry?“
Tom: “Ne, chystám se skočit pro zmrzlinu a pak pojedu nahoru k jezeru, možná si tam najmu loďku, nebo udělám co mě zrovna napadne…“
Lynette: “Tome“
Tom: “Jdi domů, Lynette. Jdi domů, než řeknu něco, čeho bych litoval. Jdi domů.“

Bree čeká až se Rex vzbudí.

Rex: “O čem přemýšlíš?“
Bree: “Já jen…přemýšlím, že potřebuju začít s jarním úklidem.“
Rex: “Tys ho ještě neudělala?“
Bree: “Ne a potřebuju vyčistit okapy a vytřít pod ledničkou a…už ani nevím, jak je to dlouho co jsem měnila papíry na policích a…“
Rex: “A skončíš u čištění svatebního stříbra.“
Bree: “Jak jsi to věděl?“
Rex: “Víš, celé ty roky, sis myslela, že nedávám pozor. Ale já dával.“
Bree: “A víš proč si to nechávám nakonec?“
Rex: “Ne.“
Bree: “Protože mi to připomene moji tetu Fern. V den naší svatby jsem jí řekla jak jsem šťastná a ona mi pověděla, že i během krušných časů si mám vždy pamatovat, že to nejlepší teprve přijde. A při leštění stříbra myslím na tebe a na děti a na náš život a jak měla teta pravdu. Budou tě operovat.“
Rex: “Já vím. Musím ti něco říct, pro každý případ.“
Bree: “Rexi, nemusíš říkat nic. Promiň…za všechno co jsem udělal. Jak jsem se odstěhoval…moje nevěra, ty věci ohledně sexu…“
Bree: “Na tom nesejde.“
Rex: “Nemůžeme si prostě od teď říct, že jsme srovnaní?“
Bree: “Dobře.“
Rex: “Díky.“
Bree: “A abys věděl…tu operaci zvládneš bez problémů.“
Rex: “Jak si můžeš být tak jistá?“
Bree: “Už jsem ti to řekla…to nejlepší teprve přijde.“

Zach přijde k Susan domů a vyhrožuje jí s pistolí. Protože si myslí, že Mike unesl jeho otce a chce ho zabít. A proto chce Zach zabít Mika, až přijde domů.

Gabriell vypovídá u soudu.

Gabriell: “Vaše ctihodnosti, celé tohle nedorozumění je jen důsledek mé osamělosti. V maželství to teď máme napjaté a poté co byl Carlos odsouzen …“
Soudce: “Nikdo zatím nebyl odsouzen, paní Solis. Tohle je jen slyšení před hlavní porotou.“
Gabriell: “Ne, ne. Já mluvím o jeho druhém zločinu.“
Soudce: “Ach ano. Pokračujte.“
Gabriell: “Nicméně, dostal domácí vězení a protože je tak žárlivý, vždycky když jsem vyšla z domu trochu šílel.“
Gabriell: “Ví, jak se na mně muži dívají a popravdě, já jsem mu to nevyvracela.“ Falešně jsem ho navedla na to, že mám románek. A…a před jeho domácím vězením pořád pracoval a nikdy se mnou nebyl. Myslela jsem, že kdyby věřil tomu, že mám románek, uvědomil by si, že mě miluje a vím, že to zní hloupě, ale …“
Soudce: “Míříte k něčemu konkrétnímu?“
Gabriell: “Chci říct, že Carlos je zlostný, žárlivý neandrtálec. Ale není to žádný bijec gayů.“
Soudce: “Stačí, slyšel jsem dost. Zástupci, přistupte. Musím být upřímný. Nemyslím, že tady máme případ nesnášenlivosti.“

Do soudní síně přijde John a jde rovnou ke Carlosovi a začne mu šepat do ucha . . .

John: “Jen abys věděl, zmlátil jsi nesprávného chlapa. Nemyslíš, že bylo divné, že tvůj trávník byl jediný na ulici Wisteria co potřeboval stříhat třikrát týdně?“
Carlos po Johnovi vyjede a křičí na něj, že ho zabije.

Mike Paula Younga odvezl do pískovny a míří mu na hlavu.

Mike: “Vstávej.“
Paul: “Nechci nic omlouvat. Nevím jak dobře jsi znal Marthu Huber, ale ona nám zruinovala život…pro radost. Zničila mou rodinu.“
Mike: “Tohle není kvůli ní.“
Paul: “Tomu nerozumím.“