Edie slíbila Carlosovi, že se spolu pokusí o dítě, ale pořád tajně bere antikoncepci. Carlos na to náhodou přijde a jde za Edie na Gabrielinu svatbu, kde se s ní pohádá a rozejde, protože mu lhala a dítě vůbec nechtěla.

Edie: “Musíš to pochopit. Chci s tebou mít dítě, jen ne teď. Já...Já jen... chtěla jste ti dát šanci, aby ses do mě nejdřív zamiloval.“
Carlos: “Nevěřím ti. A už ti nikdy nebudu důvěřovat!“
Edie: “Co jsem měla dělat? Zahnal jsi mě do kouta, chtěl jsi to mezi náma ukončit a já se jen snažila zachránit to, co jsme měli. Neopuštěj mě. Prosím, mluv se mnou.“
Carlos: “Skončil jsem s tebou.“
Carlos popadne láhev vína a odchází. Edie začne brečet.

Po obřadu by se Bree konečně ráda setkala s Viktorem. A tak ho Gabby jde hledat, aby je mohla seznámit. A najde ho v jeho pracovně jak si povídá se svým otcem, . . .

Viktor: “Řeknu ti tohle. . .jsem vyčerpaný. Budu rád, až tenhle den skončí.“
Viktorův otec: “No, stálo to za to. Svatba s Gaby bylo to nejchytřejší, co jsi kdy udělal. Když přitáhne hlasy Latinoameričanů, guvernérovo sídlo je tvoje.“
Viktor: “No, za předpokladu, že si to rozmyslí. Musel jsem udělat jisté ústupky, jen abych ji dostal k oltáři.“
Viktor: “Teď jsi manžel. Pravidla se změnila. Buď milý, kup jí pár hezkých věcí. Věř mi, tu malou dračici zkrotíš.“
Viktor: “O to se nebojím. Vždycky jsem se dokázal postarat o svůj majetek.“

Gabriell to celé vyslechne a pak jde do altáná, kde narazí na Carlose. Začnou si spolu povídat. Gabriell Carlose začne líbat a nakonec se spolu vyspí.


Susan si všimne, jak je Mike v poslední době unavený. Dokonce usne na Gabrielině svatbě. A tak se rozhodne vzít vše do svých rukou. Jde za knězem, který oddával Gabriell a Viktora a zeptá se ho, co dělá dnes večer.
Lynettina matka se dozví o své dceři a o Rickovi.

Lynette: “K ničemu mezi mnou a Rickem nedošlo. Ano, jel po mně, ale narozdíl od tebe jsem se já ovládla.“
Matka: “No, ty jsi mohla chodit domů za Tomem. Já měla tvého otčíma.“
Lynette: “Hej, Glen tě možná nudil, ale ty roky, co jsme měly v domě otce, byly nejšťastnější v mém životě. Ale to tě nezajímalo, že? Prostě jsi ho vyhnala.“
Matka: “A ty ses nemohla dočkat, až mi to vrátíš. Pamatuješ si, co jsi řekla další rok, když jsem onemocněla?“
Lynette: “Ne, nepamatuju.“
Matka: “Řekla jsi, že si to zasloužím. Že je to boží trest. Jak se cítíš teď, Lynette? Myslíš, že jsi trestána?“
Lynette: “Jak to můžeš říct?“
Matka: “Byla jsi tak pobožná. Nedokázala sis představit, která žena by něco takového mohla udělat. Teď už ta představa tak náročná není, co?“
Lynette: “Přestaň nás srovnávat. Nikdy jsem neudělala to, co ty.“
Matka: “Ne, ty jsi to jenom chtěla.“
Lynette chce, aby matka hned zítra odjela, ale její matka nehodlá odjet.

Večer telefonuje Bree s Daniell, která si stěžuje na život u jeptišek a chce od tamtu pryč.

Daniell: “Jsou na mě tak přísný a mají ty pitomý pravidla.“
Bree: “No, možná, že kdyby některá z těch pravidel platila, když sis začala se synovcem Edie, nemusela bys být v téhle bryndě.“

Poté co Edie zavěsí přijde Orson a začne Bree pomáhat sundat „falešné břicho“.

V noci volá Mikovi nějaká paní, že jí prasklo potrubí, tak Mike jí slíbí, že tam za chvíli bude. Mike hledá tu adresu, kterou mu žena udala. Když dorazí na stanovené místo. Čeká tam na něj muž, který mu dá oblek.
Obleč si mě. Miluju tě, Susan.

Pak muž dovede Mika na paseku, kde na něj čeká Susan pod osvíceným stanem lampiónama.

Mike: “Jsi si tím jistá? Nechci, aby jsi se ohlížela a litovala, že jsi neměla dokonalou svatbu.“
Susan: “No, nevím, jestli jsi si všimnul, ale moje představa dokonalé svatby se mění. Jednou chci bílé růže, pak chci lilie, nejdřív chci harfistku, pak smyčcový kvartet. Jen jedna věc zůstává stejná...A dívám se na ni. Proč bych měla potřebovat něco jiného, aby byla má svatba dokonalá?“
Susan s Mikem se vezmou.

E die napíše dopis na rozloučenou, pak si dá šátek kolem krku a oběsí se.

Rodina...není nic důležitějšího. To oni jsou ti, co se ukáží, když máme potíže...ti, co nás tlačí k úspěchu...ti, co nám pomáhají udržet naše tajemství. Ale co ti, kteří nemají žádnou rodinu, na kterou by se mohli spoléhat? Mému milovanému Carlosovi. Co se stane těm ubohým duším...které nemají žádné milované, kteří by jim pomohli ve chvíli, kdy to potřebují? No...Většina se naučí jít cestou života samotná. Ale smutná hrstka nás...se prostě...přestane snažit.

KONEC